Jako každý rok i dnes si
připomínáme tragedii, která se na tomto místě odehrála před
čtyři sta lety a památku jejích obětí - hrůznou popravu 27
představitelů českého odboje proti katolickým Habsburkům, proti
jejich znásilňování suverenity, práv a reformační identity
zemí Koruny české.
České
království svou husitskou historií a reformací stálo sto let v
čele evropského reformačního vývoje, které zintenzivňovalo
svůj boj s katolictvím teprve od začátku 16. století. Tam, kde
zvítězilo, přinášelo lidem větší svobodu, obecné užívání
mateřštiny namísto latiny či němčiny, svobodu číst a obcovat
o obsahu Bible jako zdroje mravnosti, rozvoj vlastní kultury,
mírnější robotní povinnosti. To vše přispívalo k úrovni
obecného lidu. Byly to hodnoty, proti kterým vedlo katolictví po
staletí nesmiřitelný boj.
Přes veškeré tlaky 90% obyvatelstva českých zemí zůstávalo nekatolického vyznání, vybojovaného husitstvím. Spoléhaje na smlouvy a sliby, čeští stavové zvolili r. 1526 na český trůn katolického Habsburka, brzy však pochopili svou fatální chybu. I přes neblahé zkušenosti s Habsburky a katolickou církví, nedovedli si představit jejich fanatismus, nenasytnost po moci a majetku, míru jejich nenávisti vůči Čechům a reformaci a míru a zvrhlé krutosti, se kterou postupovali nejen proti vzbouřivším se českým stavům, ale i proti českému národu. Vítězství katolického panovníka a šlechty v bitvě na Bílé hoře 7. listopadu 1620, se Habsburkům a katolické církvi stalo příležitostí k likvidaci české reformace, tradičních práv a svobod českého státu, včetně náboženské, pro nahrazování českého jazyka latinou a němčinou, a sociální úrovně snesitelné pro poddané.
Bohužel, byla to i nedostatečná věrnost některých českých stavů ke svým reformačním kořenům, co přispělo k nedostatečné přípravě odporu proti katolickým Habsburkům a tím k porážce stavů na Bílé hoře 7. listopadu 1620. Její příčiny i následky nás pronásledují do současnosti, komplikované skutečností, že znovu dochází k překrucování historie ve prospěch mocenských entit, menšin, protinárodních a nedemokratických sil.
Čas od času přicházejí v dějinách zlomové okamžiky, kdy se střetnou pokrokovější síly, více souznějící se svobodou, potřebami a možnostmi pozitivního rozvoje většiny lidí i menších národů, kulturním i politickým se silami konzervativními, které lpí na své moci za jakoukoli cenu. Lpí na svých privilegiích s pocitem nadřazenosti a práva vládnout většině na úkor jejích práv a úrovně. Takovým zlomovým okamžikem byla bitva na Bílé hoře a následná třicetiletá válka mezi katolickými a protestantskými panovníky. Hlavní výsledek byl, že na rozdíl od protestantských zemí, po třicetileté válce byly v katolických zemích konzervativní principy zavedeny s krutou důsledností a zvláště krutě v zemích koruny české.
Nejprve katolická strana, ve své
podstatě globalistická, uplatnila svou moc zrůdnou mstou proti
představitelům povstání v podobě jejich zvrhlého mučení a
poprav. To hlavně mělo vyvolat strach a poslušnost nekatolíků.
Poté byl zámožným stavům zkonfiskován majetek, byli vyhnáni ze
země (30 tisíc rodin), obecný lid byl násilím pokatoličtěn a
jeho poddanské povinnosti zvýšeny třicet až čtyřicetkrát.
Obrovský úbytek obyvatel v důsledku válek a hladomorů, (ze 3
milionů na přibližně 600 tisíc) paradoxně zachránil český
národ od plánovaného vyhlazení, neboť někdo musel pracovat na
cizí katolickou šlechtu, která dostala majetek vyhnané české
nekatolické šlechty za desetinu jeho ceny. Nikdy se s českým
národem nesžila. Nesvoboda, strádání a nevzdělanost se staly
obecným jevem na více než dvě stě let. Slibný český vývoj k
modernímu národu a státní samostatnosti byl násilně přerván
na tři sta let. Pálení desetitisíců knih bylo běžným jevem ve
všech katolických zemích.
Záchrany českého národa
se o téměř dvě stě let později chopili čeští obrozenci.
Navzdory katolickou církví překroucené historii husitství a
české reformace, její podstatné skutečnosti a osobnosti znali,
jejich činnost jimi byla ovlivněna, podobně jako byli ovlivněni
osvícenstvím. V pozadí jejich činnosti byla hlavně láska k
poníženému a trpícímu českému národu a víra v možnost jeho
důstojnější existence. Jejich důraz se na modernizaci českého
jazyka, na posilování historické paměti, na vědecké přístupy,
na vzdělání, byly prozíravým a úspěšným prostředkem k
pozvednutí úrovně a iniciativy českého národa.
Katolická církev se bála skutečné
vzdělanosti vycházející z pravdy poznané, kterou do 19. století
potlačovala zákazy i násilnými postihy. I pravdu „zjevenou“
odmítala spojovat s principem mravnosti, což byl jeden z důležitých
požadavků už Jana Husa, a dalších, včetně J. Á. Komenského.
Také nezprostředkovaný přístup ke slovu božímu i přístup ke
znalostem, vnímala katolická církev jako zločin. Tyto ideje byly
totiž cestou ke svobodě, k pozitivnímu rozvoji lidí, k jejich
důstojnějšímu životu, ke společnému obcování a tak i cestou
k rozvoji společností, národů.
Proces sekularizace
byl výraznější v protestantských zemích než katolických, s
jejich latinou ve vzdělávání, zákazem číst Bibli a s názorem,
že národy jsou odpadlictvím od víry. Teprve revoluce a
osvícenství, hájící právo na důstojný život všech i na
spravedlnost, otevřely trnitou cestu ke svobodě lidí a k politice
jako veřejné záležitosti. Pro nesvobodné národy to byl proces
obtížnější, neboť panující národy jimi trvale pohrdají,
nezajímají se o jejich historii, podmínky, kulturu. Hodnota těchto
dimenzí pro úroveň a zdravé sebevědomí lidí, vyrůstá hlavně
z domácích, národních kořenů.
Bohužel, tak jako
několikrát v minulosti, tento demokratizační proces je i v
současnosti opět ohrožen nedemokratickými mocenskými vrstvami s
globálními ambicemi, které vnímají národy a státy jako
překážku k budování jakési světové říše a své soukromé
moci nad ní. Nemají zájem pochopit, že cenná kultura a její
projevy v literatuře, umění, filosofie, vědě, vznikaly hlavně z
národních kořenů, ze spontánní lásky k lidem i k národním
komunitám vyrůstajícím přirozeně z rozdílných podmínek své
existence. Stále ještě
můžeme z německé strany slyšel, podobně jako tomu bylo za
Hitlera, že žádný český národ neexistuje. EU má ideu vytvořit
silně integrovaný celek ze svých členů, ospravedlňovanou
hledáním nepřítele. Tak
to bylo vždy. Tyto snahy se v historii pravidelně opakují pod
různými ideologiemi, ale hlavním cílem je neomezená moc určitých
mocenských skupin ve prospěch svých soukromých rozbujelých
zájmů. Pohrdají lidem,
nenávidí skutečnou demokracii. Zcizování bohatství národů
považují za přirozený jev. Nikdy nepřijaly princip, že znalosti
a politika by měly být spojeny s morálkou a respektem ke
spravedlnosti, k slabším, s ohledem na veřejné dobro a s
respektem k základním principům naší civilizace. Tím, že
preferují řešit vážné konflikty „tradičně“ násilím,
válkami, vlastně usilují o destrukci naší civilizace. Jedině
vzdělaná, politicky dospělá veřejnost má potenciál zastavit
tuto barbarskou tradici mocných.
Je naší svatou povinností poučovat se z negativních aspektů naší historie, abychom se dovedli bránit tlakům a vlivům destruktivním vůči našim historickým výdobytkům a kulturním hodnotám. Pozitivní stránky naší historie je také nutné důkladně znát, přijmout, abychom z nich čerpali zdravou sebedůvěru, pocit potřebné národní sounáležitosti a inspirace k navazování, rozvíjení a obraně všeho pozitivního, co nám minulé generace zanechaly. A také, abychom posílili svou zodpovědnost za úroveň generací budoucích.